Dokázal jsem, že ještě nepatřím do starého železa, těší Kajínka

Svými výkony ukazuje, že i ve 35 letech se dá hrát hokej na vrcholové úrovni, a jako defenzivní opora týmu chce být vzorem pro mladé. I z toho důvodu se David Kajínek rozhodl prodloužit se Slavií smlouvu na další sezónu, i když to pro něj znamená trávit spoustu času bez své liberecké rodiny. Hledí ale už i do budoucna, spíš než po trénování na ledu však pokukuje po kondiční přípravě.

Začnu zlehka: jak si užíváš posezónní volno?
Užívám. Věnuju se hodně dětem, které mě za sezonu tolik neviděly. Mám akční děti, začíná být hezky, tak se budeme moct věnovat venkovním aktivitám, třeba bruslení, navíc bydlíme u lesa, takže tady mají prostor na ježdění na kole, chodíme běhat. Nesedím doma na gauči, je to aktivní odpočinek (smích).

Máš za sebou první sezónu v dresu Slavie. Jaká pro tebe byla?
Začátek byl jiný, než jsem zažíval, protože docela dlouho se táhly „počáteční námluvy“, než jsme se domluvili na smlouvě. Kvůli tomu, že jsem přišel těsně před ligou, jsem cítil pomalejší sžití s týmem. Trénoval jsem vlastně individuálně, a to i na ledě v Liberci, někdy jsem chodil s partou bývalých hokejistů, ale přeci jenom je to něco jiného, než když má člověk dril ten měsíc a půl před sezonou. Myslím si, že i kvůli tomu byl můj rozjezd trochu pomalejší, potřeboval jsem chytit tempo, ale stačilo mi pár zápasů. Snažil jsem se podávat takové výkony, abych týmu pomohl v tom, co je moje doména: být nepříjemný pro soupeře, brát jim sílu, hrát ve speciálních formacích, zejména v oslabení. Samozřejmě osobnímu výkonu nepomohl ani ten týmový, když se nedaří týmu, tak nevyčnívají ani jednotlivci, zejména na začátku. Všichni jsme to vnímali, že naše výkony jsou divné, ale potřebovalo si to jen sednout. Jenom si to sedalo déle, než bylo potřeba.

Přišla nějaká zranění?
Zrovna když už jsem se po začátku začal cítit dobře, tak bohužel přišlo menší svalové zranění, které jsem naštěstí dokázal dát během dvou až tří týdnu do kupy, ale jinak nic vážného nebylo. Za to jsem samozřejmě rád a musím to zaklepat. Dokázal jsem, že ještě nepatřím do starého železa, výkonnost pořád mám a fyzický hokej se dá hrát i v 35 letech, i když si to spousta lidí nemyslela. Věřím, že na to v příští sezoně navážu a jako tým budeme hned od začátku pokračovat tam, kde jsme skončili.

A tebe osobně překvapilo, že tvoje výkonnost je pořád dobrá?
Já jsem si věřil, že na to mám, jinak už hokej dávno nehraju. Kdybych cítil, že nejsem týmu platný, tak bych sám ze sebe nedělal „blbce“ a nezůstával někde jenom proto, že mám podepsanou smlouvu. Musí to samozřejmě vidět i ostatní, trenéři, manažeři, doufám, že i fanoušci. A i ta platnost pro tým je důvod, proč jsem se rozhodl pokračovat. Zároveň se letos ve Slavii vytvořila výborná parta kluků, proto jsem nechtěl už měnit působiště. Sice jsme si prošli těžkou sezónou, ale zase nás to stmelilo, zocelilo, a budu se opakovat, ale doufám, že příští roku budeme hrát tak, jak jsme končili.

Skvělou partu zmiňuje spousta tvých spoluhráčů. Čím jste ji vytvořili?
Těžkými chvílemi. Když se jenom daří, jede to jako rozjetý vlak, tak je to jednodušší. Zatímco když se pak něco zadrhne a člověk si sahá na dno, tak se ukáže charakter. A nám se sezóna ze začátku zadrhla, dostali jsme se pod psychickou deku, a pak je těžké výkony nastartovat. Ale tím, že jsme byli skvělá banda kluků, kteří táhli za jeden provaz, tak jsme si i v těžké chvíli dokázali pomoct. Trošku jsme upozadili svá ega, která samozřejmě všichni máme, ale vložili jsme ho do týmu, a díky právě týmovosti a charakteru jsme byli schopni sezónu zlomit a Slavii zachránit.

Všichni chceme dávat góly

Hraješ na pozici obránce. Přestože se samozřejmě obranné dvojce mění zápas od zápasu, máš v týmu někoho, s kým sis herně sedl, s kým si rád zahraješ? Nebo je ti úplně jedno, koho vedle tebe postaví?
Tím, že obranné dvojice byly většinou laděné jeden ofenzivní a jeden defenzivní bek a celou sezónu jsme se střídali, tak nebyl problém hrát s kýmkoli. I v zápasech, kdy jsme hráli na sedm beků, jsme chodili různě. Mám oblíbené všechny beky, se kterými jsem hrál, nechci někoho úplně vypichovat. Samozřejmě hrálo se mi dobře jak s Karlem Klikorkou, který je hodně útočný, s Vladimírem Kremláčkem, který je taky dopředu, je mladý, šikovný, nadějný. Potenciál má i Karel Křepelka, ale jak jsem říkal, nebyl problém hrát s kýmkoliv.

Chápu to správně, že ty jsi ten defenzivnější ve dvojici?
Teď už ano (smích). Dřív jsem byl víc zaměřený dopředu, samozřejmě každého to baví hrát. Mě osobně baví hra do těla, což každý taky neumí a myslím, že je to i moje doména. S postupem času jsem začal hrát víc dozadu, ale když je možnost zaútočit, tak se rád chopím příležitosti, všichni chceme dávat góly. Ale cítím, že tým mě potřebuje víc vzadu, abychom branky spíš nedostávali. Ale na můj vkus jsem byl letos u více gólů, než jsem byl zvyklý z dřívějška. Letos nám to tam občas padalo, ani jsme nevěděli jak, ale někdy to tak je.

Bydlíš v Liberci, ale trénuješ s týmem a domácí zápasy hraješ v Praze. Jak to máš s dojížděním?
S několika kluky máme v Praze každý pokoj na přespání, což je velké plus, protože když člověk večer dohraje zápas, tak můžeme jít s kluky na večeři, druhý den odtrénuje a když jsme měli volné odpoledne, tak jsem mohl jezdit do Liberce za rodinou. To dojíždění večer po zápase je ještě v pohodě, dá se to přejet za 50 minut, ale zpátky ráno na trénink je to náročné. Všichni víme, že doprava v Praze není úplně optimální, takže někdy se i stalo, že jsem musel přijet pozdě, což nemám ve zvyku, protože jsem se zasekl někde v bouračce. A ty noční jízdy nepomůžou ani regeneraci, proto jsem rád, že mi vedení vyšlo s ubytováním vstříc.

Už jsi to zmínil, ve Slavii budeš pokračovat i další ročník. Jako jeden z důvodů jsi uvedl, že chceš mít roli mentora. Proč je to pro tebe důležité?
Jsem starší hráč, leccos už jsem zažil, dobré i špatné sezóny. Chtěl bych mladým, talentovaným klukům předat věci z ledu ale i mimo něj. I pro mě bylo na začátku fajn, když mi starší pomohli, než když se člověk nemá o koho opřít a s kým poradit. Pro mladé kluky je lepší, když jim někdo řekne svůj názor a zkušenost, přece jenom si na to nemusí přijít sami a natlučou si pak zbytečně nos. Trenéři jim určitě taky něco řeknou, ale jsou věci v kabině, které je lepší řešit s hráči než s nimi. Už teď se snažím jít klukům příkladem, třeba tím, že o sebe dbám, jdu se rozcvičit před tréninkem, aby viděli, jak je to důležité nebo když vidím, že by někdo mohl dělat něco lépe. Nebo morálkou na tréninku, čímž nechci říct, že bychom ji měli špatnou, ale říká se, že jak trénuješ, tak hraješ. To znamená dobře trénovat, vytvářet si při nich těžké situace, aby měl zápasové parametry. A to, že si to budeme dělat těžké na tréninku a nebudeme na sebe hodní, půjdeme do fyzických soubojů, se pak přenese do zápasu a kluci to v něm budou mít jednodušší, protože na to budou připravení.

Kdo byl tvůj mentor?
Já jich měl (smích). Když jsem začínal, tak v libereckém áčku to byl třeba Valdemar Jiruš nebo v Benátkách Václav Drábek, toho jsem si vážil, že si mě vzal pod křídlo. Ale těch kluků bylo hodně a je to fajn, když člověk vám chce pomoct, než když vám to kluci neudělají jednoduchý, což jsem taky zažil. Je to o vnitřním nastavení, jak se člověk chová, a tak se pak ostatní budou chovat k němu. A to letos vůbec nebyl problém, ti mladí kluci se chovali dobře, a i proto byla v kabině super atmosféra.

Když jsme předtím zmínili mentorování, napadlo mě, přemýšlíš po kariéře o trénování?
Ano, ale trochu v jiném směru, zajímala by mě kondiční příprava. Trenérskou licenci jsem si kdysi dělal, párkrát už jsem i trénoval malé dětičky, ale tím, že jsem celý život na zimáku, i když to mám moc rád, tak bych se chtěl po kariéře zaměřit na kondiční tréninky, ať už hráčů nebo i „normálních“ lidí. Spousta jich má civilizační problémy spojené s tím, že teď všichni sedí v kancelářích, doba je uspěchaná, tak je bolí záda. Jde o to, vracet lidi ke zdravému pohybu, aby se cítili dobře ve svém těle a nebyli jenom zničení.

Vsadil jsem všechno na jednu kartu

Když pominu děti a hokej, jaké jsou tvoje záliby?
Dělám si teď právě kondiční kurz, rozšiřuju si obzory. To znamená, že když mám nějaký volný čas, tak se vzdělávám. To neznamená, že bych chtěl končit, naopak vím, že mi to může ještě pomoct i do kariéry. Člověk není nikdy tak starý, aby se nemohl rozvíjet a naučit se něco nového.

Jak ses vůbec k hokeji dostal?
Díky staršímu bráchovi (Lukáš Kajínek, pozn. aut.). Pořád jsme ve Frýdlantu i s dalšími dětmi lítali kolem paneláku s hokejkami a míčkem, až do noci, a nakonec jsme s bráchou došli k tomu, že by nás bavil hokej. Jenže ve Frýdlantu byl led jenom tři nebo čtyři měsíce, tak nás rodiče od mojí třetí třídy vozili každý den 30 kilometrů do Liberce na tréninky, což by asi ne každý udělal, ale umožnili nám jít za naším snem a porvat se o šanci. Pak jsem začal chodit s bráchou na hokejovku, začal hrát v Liberci za Tygry, kde jsem absolvoval celou mládežnickou kategorii a postupně jsem se prokousal až do áčka.

David Kajínek v zápase se Třebíčí.

A brácha?
Tím, že je o tři roky starší než já, tak taky začínal s hokejem jako starší, kolem sedmé třídy, takže to měl o něco složitější. Nakonec to ale dotáhl až do mužů, pak se ale rozhodl jít jinou cestou, studoval, a pak začal pískat. Je z něj profesionální rozhodčí, dlouhé roky píská extraligu. Našel si trochu jinou cestu k hokeji, ale taky si myslím, že úspěšnou.

Kdyby hokej nevyšel, měl jsi jiné vysněné povolání?
Když se nad tím zamyslím, tak ani ne (smích). Vsadil jsem všechno na jednu kartu a věřil tomu. Každé dítě chce hrát hokej, každé si vysní, že chce hrát v NHL, a když si dá něco do hlavy, tak si za tím jde. Pak jde jen o to, jestli je mu to umožněno. Samozřejmě ne každé má štěstí, že se může opřít o rodinu, nemohli je rodiče vozit do Liberce. V hodně případech musí mít člověk štěstí na lidi okolo sebe, zdravotní stav, trenéry. A musí ho to bavit, nejde hrát hokej jen s vidinou nějakých peněz, to je nesmysl. Já osobně jsem si za tím jednoduše šel, chtěl jsem dělat hokej, a i díky spoustě lidem se mi to povedlo, a za tu šanci i celou kariéru jsem moc rád. Zpětně by člověk udělat některé věci jinak, ale neměnil bych.

Za jaký klub z NHL jsi chtěl jako dítě hrát? A byl ses někdy podívat na zápase?
Já měl moc rád Detroit a brácha zase Dallas, takže jsme pořád na plácku hráli za tyto týmy. A podívat jsem se byl, měl jsem štěstí, že když jsem končil devátou třídu, tak Tygři začínali být top klubem a snažili se dělat co nejvíc i pro mládež. A za odměnu, že končíme, nás poslali na turnaj do Ameriky. Jeli jsme na týden, zahráli jsme si, v Chicagu došli na zápas, prohlédli si město, krásný zážitek to byl. A to dítě to namotivuje, vidí, že je pořád kam se posouvat. Každé si hraje na to, že je hráčem NHL, a je to pro ně tím hlavním motorem. Jak se říká, když člověk má sny a jde si za nimi, tak není zábrana. Jen talent a píle ale nestačí, musí se přidat i tvrdá práce a sebeobětování.