ZA POSTUPEM: Z karavanu do extraligy

Lepší sezonu si vysnít nemohl. Po letech se napevno vrátil do Slavie a juniorům vychytal postup do extraligy. Gólman Jiří Tesař odchytal většinu zápasů a jednoznačně ovládl brankářské statistiky. Šestkrát vychytal čisté konto a ve finále udržel na uzdě vsetínské střelce, když ve třech duelech inkasoval jen čtyřikrát. Tady je jeho vlastními slovy převyprávěný příběh.

Největší úspěch kariéry. Zasloužená odměna.

Z venku to mohlo vypadat, že to pro mě letos byla jednoduchá sezona. A vlastně to je docela pravda. Chytat za týmem, který jsme ve Slavii měli, nebylo složité. Předchozí roky ale tak hladké nebyly.

Do Slavie jsem se dostal na začátku 8. třídy, kdy mě pan trenér Kucharčík oslovil s tím, že hledají do týmu brankáře. Zrovna jim někdo skončil a nikoho tam neměli. Tak jsem jel na týdenní soustředění do Příbrami, kde jsem se měl ukázat. Asi se mi to tam povedlo, protože byl o mě zájem i nadále. Doma jsme to tedy probrali a rozhodli se, že do toho půjdu.

Pro kluka z Jihlavy byla dlouho jen Dukla a nad ničím jiným nepřemýšlel. Postupem času jsem ale cítil, že se budu muset někam posunout. Přiznávám, že v tomhle období jsem v extralize přál Spartě. Zpětně na to nevzpomínám úplně šťastně, ale Slavia už tou dobou byla v první lize. Když jsem měl pak možnost dostat se do Slavie, tak jsem to bral hlavně jako možnost se posunout. Rozhodně bych tehdy neřekl, že mi Slavia tak přiroste k srdci.

Ve dvanácti letech poprvé z domu, v neznámém prostředí.

Na začátku byly určité obavy a naskakovaly otázky. Jak mě přijmou kluci v kabině? Budu to všechno stíhat? Šel jsem rovnou do staršího ročníku, jsem na to připravený? Z odstupem času musím přiznat, že to bylo všechno zbytečné.

Žádné obavy se nenaplnily, naopak všechno proběhlo naprosto bez problémů. Navzájem jsme si pomohli s druhým brankářem Markem Vávrou, který byl v tom období na Slavii také zrovna nový. Navíc tam byl z mého ročníku ještě Kuba Štancl, o to to bylo jednodušší.

První měsíce byly hodně hektické. Byl jsem domluvený, že jsem třikrát týdně trénoval ještě v Jihlavě, kde jsem měl i školu. Myslím, že ve středu a pátek jsem pak jezdil na Slavii a měl jsem takové přechodné bydliště.

V Karavanu.

V úterý večer jsme vždycky jeli do Říčan, kde jsme měli zaparkovaný karavan. Přespali jsme tam a jeli na ranní trénink. Pak hned zpátky do Jihlavy do školy. Odpolední trénink v pátek už byl v tomhle směru pohodovější. Náročný program se ale vyplatil. Na konci sezony jsme se dostali mezi šest nejlepších týmů na finálový turnaj. Povedlo se to až v posledním zápase, o to více si toho vážím.

V dorostu se pak konkurence zvětšila, v jednu chvíli nás brankářů tady bylo snad šest. Priorita pro mě byla samozřejmě Slavia, ale otázka byla, jestli budu mít dostatek prostoru. Nakonec se ozval Tábor, že by mi prostor určitě dal. Sezonu pak ukončil po pár zápasech covid, takže těžko odhadovat, jak by se vyvíjela.

Jako druhoročák jsem sice měl o trochu lepší pozici, jenže počet gólmanů byl znovu dost velký, tak jsem se rozhodl, že v Táboře zůstanu. Nikdy to nebylo tak, že by mě někdo z Edenu vyhazoval, ale dostal jsem možnost odejít do týmu, kde bych měl dostatečné vytížení. Na jihu Čech jsem pak strávil celou sezonu a odchytal jsem téměř všechno, co šlo.

V Táboře to bylo super, ale další rok se nepovedl.

Prvním rokem v juniorce jsem se ještě jednou vydal mimo Slavii za větším vytížení, ale tentokrát to nedopadlo moc dobře. V Písku se nám vůbec nedařilo, a tak proběhlo několik změn. Přišel i brankář z Plzně a já jsem se rázem ocitl na druhé koleji. Zkusil jsem tedy ještě změnit prostředí, ale ani ve Vsetíně jsem už moc nechytal.

Ze střídačky jsem tak sledoval, jak se tady slávisti trápili a nakonec vypadli ve čtvrtfinále. V ten moment jsem byl součástí Vsetína, takže jsem měl samozřejmě radost, že pokračujeme. Na druhou stranu jsem už pomalu přemýšlel nad další sezonou a věděl jsem, že budu chtít na Slavii o místo zabojovat, takže mě to mrzelo, že tady kluci nepostoupili.

Někdo by to po těch letech třeba vzdal, ale já byl přesvědčený, že se to konečně povede. Poprvé jsem sám věřil, že šance vybojovat si místo je velká. Do sezony jsme šli s Ondrou Hodicem s tím, že jsme na stejné startovní čáře a je jen na nás, co ukážeme.

Na play-off se samozřejmě hned od začátku počítalo s Volevákem, ale to bylo strašně daleko. Soustředil jsem se hlavně na start, aby se mi povedl.

Nový trenér.

Nová šance.

Od začátku přípravy nám trenéři opakovali, že je nás tu hodně a ne každý tady bude moct zůstat. Snažili se z nás dostat maximum a sám jsem cítil, že všichni makali naplno. Nikdo nic nevypustil a bylo znát, že si vážili toho, že mohou ve Slavii být. Měl jsem z toho dobrý pocit.

Mně navíc pomohlo, že už skoro na začátku odešel jeden gólman do Chomutova, takže jsem měl do sestavy zase o kousek blíže. Před ligou si mě a Ondru zavolali trenéři. Vysvětlili nám, že každý odchytáme dva zápasy a pak se uvidí, jakou budeme mít pozici. Hned první kolo jsem chytal proti Písku, proti kterému jsem chtěl dokázat, že jsem dobrý brankář. Vychytaná nula a jasné vítězství mě ohromně nakoplo.

Ondrovi se navíc ty první dva zápasu úplně tolik nepovedly, a tak jsem začal postupně dostávat víc prostoru než on. Definitivně se to v můj prospěch zlomilo na začátku listopadu, kdy jsme zvládli těžké zápasy proti Porubě a Havířovu a hned na to jsem chytal i proti Šumperku. Ondra pak na začátku prosince odešel a já měl branku prakticky sám pro sebe.

Po letech jsem konečně cítil silnou pozici ve Slavii, v což jsem pořád doufal. Cítil jsem úlevu, že nebudu muset zase někam na hostování, že jsem prostě ve Slavii. Tam, kde jsem chtěl být.

Zpětně jsem byl trochu překvapený, jak se mi začátek sezony povedl, protože z naší strany to ještě nebylo úplně jednoduché. Tým se pořád dával nějak dohromady, pár kluků ještě odešlo a nahradili je jiní. Když jsme v Havlíčkově Brodě prohráli třetí zápas v řadě, tak to nebylo příjemné. Ještě v kabině jsme si k tomu něco řekli. Jedinkrát za sezonu tam padlo, že jestli chceme hrát takhle, tak se extraligy máme vzdát. Bylo jasné, že musíme sakra přidat.

Přelomovým zápasem byl v tomto ohledu duel v Šumperku, kdy poprvé nastoupil Martin Vašíček a dal hned čtyři góly. Od tohoto zápasu tu začalo vypadat hodně dobře.

Po Novém roce jsem pak začal být přesvědčený, že už je to jen o nás. Říkal jsem si, že jestli si to sami nějak nepokazíme, tak k cíli musíme dojít. Z pozice brankáře bylo najednou znát, že se soupeři už nedostávají do tolika šancí a celkově jsem měl méně práce. Tam se naše kvalita projevila.

Před play-off se nám nepovedl jen jeden zápas.

Zase ten Vsetín.

Myslím si, že někteří kluci to měli pořád v hlavě, že se Vsetínem vypadli. Navíc nám přichystali Na Lapači nástup jako u áčka i s klubovou hymnou a asi to na nás trochu dolehlo. První třetina se nám vůbec nepovedla, Vsetínu se to navíc dvakrát odrazilo prakticky před prázdnou branku. Taková ztráta se zrovna proti nim dohání těžko.

Zpětně si člověk uvědomuje, jak dobře bylo, že jsme ten zápas prohráli.

Jasně. Nikdo nechce prohrávat. Nám to ale otevřelo oči, že nejsme neporazitelní a nesmíme ani na chvilku polevit.

Do konce základní části jsme ztratili už jen tři body a všechno směřovalo do play-off. Vůbec jsme neřešili, jestli jsme vyhráli osmkrát nebo desetkrát v řadě. Moc dobře jsme si uvědomovali, že ve vyřazovacích bojích je to stejně úplně jedno.

Tři série.

Jedna po druhé a na konci extraliga.

Snad.

Jak se play-off blížilo, tak jsem byl trochu v nejistotě, jak to se mnou bude. Bylo jasné, že se k nám připojí Volevák z áčka, který si také celé play-off mohl vzít jen pro sebe. Sám jsem cítil, že mám týmu co dát a chtěl jsem k tomu postupu přispět. Naštěstí jsem měl zprávy, že se mnou trenéři také počítají a určitě se do branky dostanu.

Nakonec to fungovalo naprosto skvěle. Celou dobu jsme se podporovali a oba jsme výrazně přispěli k postupu.

Celou sezonu jsme doma neprohráli, v Edenu jsme prostě cítili velkou jistotu. To se potvrdilo hned na startu play-off, které jsem začal v brance. Byli jsme tak domluvení, že první zápas odchytám já, druhý Volevák a pak se uvidí.

Poruba rozhodně nebyla nejlehčí soupeř a asi bychom si pro čtvrtfinále vybrali lehčího soupeře. Věděli jsme, že hrají hodně tvrdě, takže určitý respekt tam z naší strany byl. Na druhou stranu jsme věděli, že kvalita je na naší straně.

Po dvou jasných výhrách jsme jeli do Poruby a trochu jsme se už viděli v semifinále. Po dlouhé cestě jsme ale nezačali dobře a hned ve druhé minutě jsme inkasovali. Po první třetině jsme si v kabině sedli a jasně jsme odmítli variantu, že bychom v Ostravě spali. Pár kluků s sebou dokonce ani nemělo věci na přespání. Jenže klukům se vepředu dlouho i přes řadu šancí nedařilo.

Já jsem sice moc práce neměl, ale při každém náznaku problému jsem se maximálně soustředil, abych nedovolil Porubě dvoubrankový náskok. Naštěstí se to pak otočilo ve třetí části, kdy jsme využili dvě přesilovky, a mohli jsme jet zpátky do Prahy.

Byl to pro mě jednoznačně nejtěžší zápas play-off.

V semifinále jsme narazili na Šumperk a já chytal jen jednou, takže se to takhle zpětně hodnotí složitěji. Každopádně jsme to přes drobný výpadek ve třetím zápase zvládli a mohli se těšit na finále.

Je to tady!

Vysněné finále proti Vsetínu.

Veřejně se tak nějak očekávalo, že bychom měli ten poslední boj o extraligu svést se Vsetínem. A jsem rád, že k tomu došlo. Ze soupeře jsme určitě měli respekt, v základní části měli taky slušnou vítěznou sérii. Hodně nám pomohl ten lednový zápas, který jsme nezvládli. Věděli jsme, že musíme hrát naplno a nepodcenit ani jednu jedinou situaci.

Sérii jsme strhli na naši stranu ve druhém utkání, kdy jsme dokázali soupeři odskočit a nakonec z toho byla vysoká výhra. Tam už jsem byl přesvědčený, že to zvládneme co nejrychleji ukončit. A povedlo se to hned v prvním zápase ve Vsetíně.

Pro finále jsem dostal na všechny zápasy od trenérů důvěru, za což jsem vděčný. Hodně to pro mě znamenalo, že jsem mohl být u toho posledního kroku, který vrátil Slavii do juniorské extraligy. Nikdy jsem to nevzdal a věřil jsem, že můj čas ve Slavii ještě přijde. Nikdy mě nenapadlo, že bych se sem už nevrátil.

Poprvé, podruhé ani potřetí.

Je to pro mě obrovská odměna. Budu si toho vážit ještě hodně dlouho.

Ale pozor! Postupem to pro nás nekončí.

Extraliga je pro nás velká výzva. Samozřejmě se budeme primárně snažit v nejvyšší soutěži zachránit. Kdyby se nám ale třeba podařilo postoupit i do play-off, tak by to pro nás byla pomyslná třešnička na dortu. Čeká nás měření s nejlepšími v republice a já sám jsem připravený ukázat, co ve mně je. Těším se na to.