Vyřazovacích bojů zažil čtyřiatřicetiletý Nathan Robinson nespočet. Kanadský sympaťák během baráže zavzpomínal i na play off německé DEL a tamní dvacetitiscové návštěvy. „Tady je to ale jiné, lidi hokeji opravdu rozumí,“ říká jeden ze střelců nedělního zápasu proti Dukle. „Hrál jsem v kariéře za lepší i horší týmy a ty dobré se vždycky vyznačovaly týmovou prací,“ upozorňuje v obsáhlém rozhovoru na největší přednost barážové Slavie.

Po čtvrtině baráže máte šest bodů, jaké jsou zatím vaše dojmy?
Líbí se mi, jak si všichni navzájem pomáháme. Není to jenom o jedné formaci, všechny čtyři lajny mají svůj podíl na tom, kde teď jsme. A to je přesně ten recept, jak se Slavia může dostat do extraligy. Všichni se o to snažíme a musíme zůstat týmem. Není možné spoléhat se na dva nebo tři hráče, to bychom se nikam nedostali. Hrál jsem v kariéře za lepší i horší týmy a ty dobré se vždycky vyznačovaly týmovou prací.

„Hokej je z devadesáti procent o sebedůvěře.“

V základní části jste ztratili doma spoustu zápasů, ale teď jste v Edenu ještě neprohráli. Jak to?
Je to všechno o atmosféře. Vytvořili jsme pak díky tomu z Edenu místo, kde se bude hrát těžko každému soupeři. Máme systém a podle něj musíme hrát i dál.

Proti Dukle jste dal gól po dobře zahraném přečíslení. Milan Hruška ale s přihrávkou na vás dlouho čekal - věřil jste ještě, že nakonec projde?
Trošku jsem tomu přestával věřit. Čekal jsem a čekal... a on dělal to samé. (směje se) Uviděl jsem prázdnou branku, dostal puk nakonec přesně včas a potom prostě zavěsil, nic speciálního. Ale cítil jsem se dobře, protože to byl můj první gól v baráži. Takže to beru jako malý osobní úspěch a snad na tom budu stavět v dalších zápasech.

Asi budete souhlasit, že z týmu je cítit velké sebevědomí. Víte přesně, co hrát... jak bude důležité tohle udržet?
Hokej je z devadesáti procent o sebedůvěře. Někdy hrajete velmi dobře, cítíte se na ledě fajn, ale prostě se vám neodráží puk. Jindy zase sbíráte body, ale paradoxně se necítíte tak dobře. Takže najít nějakou mentální rovnováhu je hodně těžké. Můžete to srovnávat třeba s fotbalem, ale já bych řekl, že hokej je snad psychicky nejnáročnější sport vůbec. (směje se)

Jak se změnila náladu v týmu, když to srovnáte se základní částí?
Konečně jsme si uvědomili, co je potřeba udělat. Musíme pracovat dohromady, protože s týmovým úspěchem může další rok přijít také individuální úspěch. Chceme prostě dostat tenhle klub tam, kam patří. To znamená do extraligy. Slavia tam má bohatou historii a každý v týmu ji tam chce vrátit.

V Německu bylo dvacet tisíc lidí. Tady ale lidi hokeji opravdu rozumí

Jste unavený?
Unavený? To vůbec. (poskakuje na místě)

Miláčkem publika byl Nathan Robinson i v Kolíně

Jak tuhle náročnou sezónu zvládáte?
Dobrý spánek je základ. Je to pro mě důležité, protože cítím, že stárnu. Čekají nás ještě dva týdny náročného hokeje, takže všichni musíme dbát na správnou stravu, dobře se postarat o tělo a právě taky dost spát. Já potřebuji alespoň sedm a půl hodiny denně.

Vy jste například také hokejový šampion Německa. Můžete porovnat tamní play off s tím, co zažíváte teď?
Německo je velká země, tím pádem se tam najde dost fanoušků. Když jsem hrál v Kolíně, chodilo na play off i dvacet tisíc lidí. Ale je to prostě něco jiného... ti fanoušci neví o hokeji tolik. Spíše mají peníze, tak si zaplatí první řadu a jdou se podívat na hokej. V České republice je to ale pro mě jako pro hráče prostě úžasné, protože tady lidé hokejem opravdu žijí. Na to, jak malá země to je, se tady hraje dost kvalitní hokej a lidé tomu dost rozumí. Cítím z nich nadšení pro hru, ale není to přehnané. Srovnal bych to s Kanadou, kde je hokej prostě číslo jedna. Když bych ale měl porovnat všechno ostatní, tak je to tady dost podobné jako v Německu - spousta emocí, zájem ze strany televize a tak podobně. Ale musím zmínit, že tohle je ten hlavní důvod, proč jsem přišel - Česká republika je prostě hokejová země.

Jak důležité jsou tyhle vaše zkušenosti pro mladší spoluhráče?
Chcete říct, že už jsem něco jako starý obnošený kabát, jo? (směje se) Ale ne, já je chci určitě někam směřovat, protože jsem rád lídrem. Každý mě zná jako útočného hráče a dobrého bruslaře. Já chci ale hrát na obě strany - i do obrany - a ukazovat hráčům, jako je Andres, že je to důležité. Protože k individuálnímu úspěchu potřebujete být úspěšný na obou frontách. Lidé sice chodí na stadion dívat se na útok, ale šampiony dělá dobrá obrana. Čím jsem starší, tím více mi to dochází.

Bydlíte deset minut od stadionu. Poznávají vás lidé na ulici?
Ne, ne, to si nemyslím. (směje se) Abych byl upřímný, tak jsem radši trochu o samotě. Na ulici chci prostě být jako každý jiný člověk a nevyhledávám pozornost. Na té mi záleží tady v mé práci, kde můžu pomoci svému týmu. Budu rád, když mě budou lidé poznávat po vyhrané baráži. (usmívá se)