Na Slavii nám dali volnost, pochvaluje si Curran. Je to můj domov, říká Poletín

Útočníci Maxmilian Curran (vpravo) a Tomáš Poletín jsou dvěma ze čtyřmi reprezentantů na MS do 18 let, kteří mají slávistickou minulost. Curran loni dokonce nastoupil do dvou utkání A-týmu, Poletín zase působil v Edenu od dětství. Oba před uplynulou sezónou odešli do zahraničí. Jaký byl první rok mimo Česko a co jim dala Slavia? O tom mluví v dvojrozhovoru z probíhajícího šampionátu.

Maxi, ty jsi letos hrál za Tri-City Americans na západě USA. Ty, Tomáši, máš za sebou ročník ve finském Lahti. Jak jste se sžívali s životem v zahraničí?
Maxmilian: Ze začátku trochu složitě, protože jsem poprvé v životě nebydlel doma, ale v průběhu sezóny to bylo lepší a lepší a už jsem si zvykl. Je to něco úplně jiného.

V čem je život v Americe odlišný?
Maxmilian: Co se týče hokeje, tak je to určitě více zápasů, pak ten kanadský styl – hraje se rychleji a na menším kluzišti, více se střílí a chodí do těla. Evropský hokej je zase techničtější. Co se týče života, tak je tam klidnější, kromě hokeje nikdo nic moc nedělá. Ráno vstanu a jdeme na staďák, kde jsme od devíti do pěti. Přijdu domů a učím se nebo dělám koníčky.

Byl velký časový posun pro tebe komplikací, třeba kvůli škole?
Maxmilian: Jsem na gymplu, takže je to komplikovanější. Navíc jsem nejdál, co to jde, takže časový rozdíl je devět hodin. Když mám zkoušení s profesory, tak je většinou u mě ráno a u nich večer. Domluva je proto složitější, ale moje škola mi vychází vstříc, což je super. Jsem ve třeťáku a příští rok budu maturovat. Uvidíme, jak dopadneme v play-off, ale pravděpodobně bych šel až na druhou zkoušku na podzim.

Tomáš: Paradoxně chodíme s Maxem na stejnou školu, já jsem v prváku. Určitě je to úplně jiné, než když bychom do ní chodili normálně. Škola nám ale vychází vstříc a s každým profesorem máme nastavená pravidla, která zatím fungují. Jem za to moc rád, není to samozřejmost.

Máš to ve Finsku jednodušší, nebo naopak v něčem těžší možná i kvůli jazyku?
Tomáš: Asi to nedokážu porovnat, protože znám jen tu finskou část, ale určitě je to těžké tím, že se člověk musí osamostatnit a žít daleko od domova a bez rodiny. Na druhou stranu jsem létal na všechny reprezentační srazy a i na Vánoce jsem byl doma, takže v tomhle to bylo jednodušší, protože být tam celý rok je náročnější.

Do Finska jsi šel i kvůli tomu, abys zlepšil bruslení. Vyšlo to?
Tomáš: V tomhle ohledu jsem moc spokojený. Myslím si, že mi Finsko fakt pomohlo a jsem rád, že jsem to rozhodnutí udělal. Na začátku jsem se ho bál, ale když se ohlížím za sezónou, tak jsem za něj rád. Myslím si, že mě to posunulo.

Oba jste měli v týmu české spoluhráče. Bydleli jste spolu?
Tomáš: Mám v týmu dva spoluhráče, což byl na celém Finsku největší bonus. Finové spolu nemluví anglicky, a když si můžeme popovídat aspoň mezi sebou, tak to pro nás není tak náročné. My jsme spolu se Šimonem Pohludkou taky bydleli, takže jsme měli i vyžití mezi sebou.

Maxmilian: V Americe to bylo naschvál udělané tak, abychom byli v jiné rodině, daleko od sebe. S Lukášem Matěchou jsme se předtím vůbec neznali, ale jakmile jsme se potkali, tak jsme se hodně sblížili, je to jeden z mých nejlepších kamarádů. I když jsme si udělali taky kamarády Kanaďany, tak je výhoda, že se můžete pobavit i s Čechem a nemusíte pořád mluvit v angličtině.

Jak to funguje v rodině? Musíš pomáhat?
Maxmilian: Ve WHL je to tak, že nikdo nemůže bydlet sám a všichni bydlí v rodině, kterou jim přidělí. Ať už je vám šestnáct nebo dvacet. Co se týče povinností, tak je to individuální. V rodině po vás nikdo nic nechce, když potřebujete dokoupit jídlo, tak to za vás udělají. Mně je to ale blbý, tak si jdu většinou něco koupit sám. Nebo když můžu vyndat myčku, tak ji vyndám (směje se). Už tak toho pro mě rodina dělá dost, tak se jí to snažím oplatit.

Tomáš: My jsme se Šimonem bydleli na bytě sami, takže jsme si udělali společná pravidla, kdo co bude dělat. Já jsem vyfasoval myčku, což nevím, jestli je lepší nebo horší. Ale vlastně tím, že pračka byla úplně ve spodním patře ve sklepě, tak musel Šimon běhat schody, takže to asi vyšlo lépe mně (směje se).

Svrběly mě ruce

Sledovali jste během sezóny Slavii?
Maxmilian: Já jsem sledoval výsledky každého zápasu, hlavně juniorky a dorostu, ale i áčka. Pořád tam mám super kamarády a přál jsem jim to, protože si myslím, že mládež Slavie by měla být v extralize. Dokonce když jsme se s Tri-City nedostali do play-off, tak jsem přiletěl dřív a šel jsem se kouknout na play-off juniorky. Hráli skvěle a bylo fajn všechny zase vidět. Nakonec to dotáhli, za což jsem šťastný.

Přemýšlel jsi o tom, že bys s nimi chtěl být na ledě?
Maxmilian: To asi ne. Samozřejmě mě to jen tak ze srandy napadlo, ale zvládli to skvěle a já jsem tam byl jen jako fanoušek a bývalý spoluhráč.

Tomáš: Já jsem sledoval bráchu (Františka) v dorostu. Před Vánoci jsem taky viděl pár zápasů, a jak se říká, tak mě trochu svrběly ruce, že bych si to šel s kluky zahrát (úsměv). Bohužel to tak nefunguje, ale aspoň jsem tam s nimi byl a nasál jsem atmosféru, kterou jsme měli roky předtím.

Junioři byli v základní části dominantní, nicméně i s ohledem na loňský rok byla cítit opatrnost, aby play-off vyšlo. Bylo to vidět i ze zahraničí?
Maxmilian: Měli výborný trenérský štáb a odehráli skvělou základní část, takže já jsem věřil v to, že to dotáhnou do konce. Ve čtvrtfinále a semifinále vyhrávali s obrovskými výsledky, vlastně i ve finále dali hodně gólů. Měli skvělé hráče, navíc pak z áčka přišli Strny (Lukáš Strnad) a Vojtěch Polák. Měli nejlepší tým a zaslouženě vyhráli.

Jak jste prožívali ročník áčka?
Tomáš: Byl nahoru dolů, i když si myslím, že větší tlak byl asi na juniorku. Nechci říct, že by áčko bylo upozaděné, ale myslím si, že na juniorku se kladl velký tlak. I to pak dopadlo, za což jsem rád. Áčko udělalo ke konci sezóny velký progres, zvedlo se a vyhouplo se až do předkola. Nesledoval jsem to tak podrobně, ale asi to nakonec dopadlo možná lépe, než jak to vypadalo.

Maxi, prožíval jsi to možná více proto, že sis s řadou kluků zahrál?
Maxmilian: Nějací, se kterými jsem hrál ty dva zápasy, tam pořád byli, to je pravda. Přiznám se, že jsem byl v půlce sezóny nervózní, když to nevypadalo příliš dobře, ale jak říká Tomáš, pak nastal zlom a začali vyhrávat. Bylo super, když skončili na dobré vlně a dostali se do předkola. Snad takhle začnou příští sezónu, protože jak juniorka, tak áčko, i když to samozřejmě nebude hned, patří do extraligy mužů.

Co pro vás Slavia znamená?
Tomáš: Tím, že jsem tam vyrostl, hrál tam starší brácha, mladší brácha, to pro mě bude navždy hokejový domov a srdcová záležitost. Vždy se tam budu rád vracet. Jsem rád za všechno, co jsem tam prožil, možná je škoda, že to skončilo tak brzo, ale takový je hokej. Pořád se někam posouváme a myslím si, že to tak má být. Jsem rád za to, co bylo, teď jsem rád za to, co mám teď.

Maxmilian: Já bych chtěl poděkovat panu Kucharčíkovi za to, že mě vytáhl z Kobry a od začátku mi věřil. Roky na Slavii byly super, v každé kategorii jsme měli skvělou partu a skvělé trenéry – pana Slížka, pana Antoše a poslední roky znovu pana Kucharčíka. Byly to nejlepší roky mého života a jsem za ně vděčný. Chtěl bych jim všem poděkovat.

S týmem na MS osmnáctek ve Finsku jsou i další dva bývalí slávisté Martin Švec a Danny Chludil. Další odchovanci pravidelně hrají za jiné reprezentace. O čem to podle vás svědčí?
Tomáš: Za mě je mládež na Slavii opravdu na skvělé úrovni. Ve všech reprezentacích je vidět, že Slavia dokáže vychovat úspěšné hráče. Je škoda, že áčko není v extralize, protože hráči pak odcházejí, ale naštěstí se teď juniorka do extraligy vrátila, což klubu zase pomůže.

Maxmilian: Myslím si, že když se kouknete na šestnáctku, sedmnáctku a osmnáctku, tak vždycky jsou tam aspoň čtyři hráči, kteří jsou na Slavii nebo v ní vyrostli. Trenéři to dělají fakt super. Mají takový uvolněnější styl, dávají nám volnost a nechávají nás hrát. Kluci jsou díky tomu kreativnější, hrají svůl styl a vychází to. Já jsem si za tu dobu, co jsem tam byl, nikdy nepřipadal svázaný.

Tomáši, ty jsi tady na šampionátu jedním ze tří Čechů mladšího ročníku 2007. Jaké to pro tebe je?
Tomáš: Jsem rád, že tu jsem, protože přece jenom jsem tady o rok dřív. Tím, že jsem začínal už od prvního přípravného kempu, to bylo hodně náročné, psychicky i fyzicky. O to větší odměna je pro mě tady být.

Maxi, tebe naopak čeká v červnu draft. Přemýšlíš o něm?
Maxmilian: Vím, že mistrovství je hodně sledované a je tu hodně skautů, ale nějak si to nedávám do hlavy. Snažím se hrát pro tým, jak nejlépe můžu, abychom tu udělali úspěch. Jestli se mi bude dařit i osobně, je jenom bonus.

Tomáš: Taky si to nepřipouštím, i když určitě nejsem směrem k draftu pod takovým tlakem jako kluci z ročníku 2006, protože ti ho mají letos. Snažím se myslet jenom na turnaj a nedívat se do daleké budoucnosti.

Foto: Martin Rambousek