Slávistická sedmašedesátka zná prostředí vršovického Edenu moc dobře. Právě na tomhle stadionu totiž ofenzivní bek Jindřich Barák poprvé obul brusle a plácl do puku. V červenobílém dresu nakoukl i do extraligového hokeje a ten pocit by chtěl zažít ještě jednou. „Věřím, že si extraligu ještě zahraju. Doufám, že se nám se Slavií povede postoupit. Rázem by potom dostala moje kariéra jiný spád,“ říká odhodlaně mladý obránce.

Seriál MOJE KARIÉRA

Pavel Kolařík

Zdeněk Doležal

Jaroslav Kasík

Marek Račuk

Lukáš Nedvídek

Jiří Drtina

Jan Holý

S přestávkou šest let trvalo, než obránce Jindřich Barák opět vyjel na ledovou plochu, na níž udělal své první hokejové krůčky. „Je krásné být zpátky. Vazbu ke Slavii jsem v sobě měl vždycky. Člověk se rád vrací tam, kde se cítí dobře a pro mě je to místo tady v Edenu,“ začíná rozhovor o své kariéře.

„Oživily se mi vzpomínky na všechno. Stačí, že se tady člověk projde a hned se mu vybaví situace, které zažil, když byl mladý. No, mladý jsem snad pořád, chtěl jsem jen říct, že se mi vrací vzpomínky z dětství,“ dodává šestadvacetiletý bek se smíchem.

Do Vršovic zavedlo Baráka hostování z extraligového Hradce Králové, ale vezměme celou jeho dosavadní hokejovou cestu hezky popořádku. „K hokeji mě přivedl táta. Patřím už asi k druhé nebo třetí generaci, která se tomuhle sportu věnovala. Výběr stál tedy hlavně na tátovi. Ten měl k hokeji vždycky kladný vztah a i mně se na ledě zalíbilo, tak jsem u toho zůstal,“ vypráví.

Mladé hokejisty na jejich cestě ale neovlivňují jen rodiče, ale především trenéři. Který kouč ovlivnil nejvíc slávistu se sedmašedesátkou na zádech? „Bylo jich hodně, takže bych nechtěl vyzdvihovat jen jednoho. Tady na Slavii byli vždycky dobří trenéři a nechtěl bych na nikoho zapomenout.“

Štace za mořem se mi moc nevydařila

Červenobílý dres oblékal mladý obránce až do svých sedmnácti let, kdy se vydal na zkušenou za moře. Ve druhém kole CHL Import Draftu si ho v červnu 2009 vybrali Red Deer Rebels a sešívaný bek zamířil do WHL. V ní ale nasbíral jen dva starty.

„Ve WHL jsem bohužel odehrál jen pár zápasů. Byl jsem třetí import do týmu a v pravidlech je, že můžou být jen dva. Měl jsem potom sice nabídku přejít do USHL, ale já si vybral studium v Čechách. Chtěl jsem dodělat maturitu. Měl jsem zkrátka jiné priority. Zpětně mě možná trochu mrzí, že jsem se vrátil. Ale i to málo utkání mi prospělo, aspoň jsem ochutnal tamní atmosféru.“

Sezonu po návratu do Čech už ale válel mladý zadák v naší nejvyšší soutěži a nemohlo to být jinde, než ve svém mateřském klubu. „Bylo krásné se takhle brzo dostat do extraligy. Pamatuju si, že jsem odehrál první zápas proti Liberci, kde ještě kapitánoval Nedvěd,“ vzpomíná Barák.

„Nevěděl jsem, jestli vůbec nastoupím, protože jsem měl nastřelenou nohu z tréninku od Lukáše Krenželoka. Na to si ještě moc dobře pamatuju. (smích) Nakonec jsem šel přes bolest a ten debut si trochu okořenil. Odehrál jsem nějakých deset nebo dvanáct minut, což je na první zápas hodně a moc jsem si to užil.“

„Vždycky jsem byl fyzicky dobře připravený. Makal jsem na sobě a vrátilo se mi to tím, že jsem načuchnul k dospělému hokeji v extralize tak rychle. Po neúspěchu v zámoří to pro mě byla trochu kompenzace mého osobního neúspěchu. Mrzí mě, že jsem se za mořem neprosadil, ale o to víc mi potom chutnala extraliga,“ vysvětluje.

Česká nebo slovenská, každá soutěž má něco do sebe

V dresu Hradce Králové si Barák zahrál i Champions Hockey League. (foto: Timo Savela)

V A-týmu Slavie se však neudržel a přes několik hostování v Havlíčkově Brodě a Berouně se dostal až k angažmá ve slovenské Skalici. Když si hokejista zahraje českou i slovenskou nejvyšší soutěž, každý novinář se ho musí zeptat na srovnání a ani teď Barák téhle otázce neunikl.

„Srovnávat tyhle dvě ligy moc nejde. Každá má něco do sebe. Na Slovensku jsem zažil ofenzivnější zápasy. Tady v Čechách se všeobecně víc hledí na taktiku. Neříkám, že se na Slovensku na taktiku kašle, ale kladl se tam větší důraz na útočnou stránku. Utkání byly občas velké přestřelky. Každá soutěž má ale svou kvalitu a je jen na hráči, co si z ní vezme. Já jsem si třeba vzal právě tu útočnou hru, která mi chyběla. Neměl jsem jí od mala zažitou, takže jsem se něco přiučil,“ popisuje.

Možná i proto po něm sáhl extraligový Hradec Králové, který sháněl útočného obránce. „Ofenzivním bekem bych se asi nenazval. (smích) Slovensko mi ale určitě pomohlo. Když jsem naskočil v Hradci, tak jsem měl hodně dobrou přípravu. Angažmá tam mi sice nevyšlo úplně podle představ, ale makám pořád dál a věřím, že si extraligu ještě zahraju. Třeba se nám tady se Slavií povede postoupit a bude to krásné. Rázem by potom dostala moje kariéra jiný spád.“

Vzápětí potom pokračuje slovy, která značí, že mu červenobílé barvy prostě sednou. „V Edenu se cítím jako doma na gauči. No, ke gauči to má daleko. (smích) Máme tu hodně práce, trénujeme, makáme, hrajeme zápasy, ale člověk je tu doma. Jsem moc rád, že jsem zpátky. Doufám, že letos sezonu doválčíme a že uděláme úspěch,“ říká odhodlaně.

A když už začal útočný zadák o gauči, přišla závěrečná otázka, jak si od hokeje nejlépe odpočine. „Nejvíc se odreaguju se psem a se synem. S tím trávím čas každý den po tréninku. Jinak hodně spím, dám si rád dobré jídlo a prostě odpočívám. Nemám nějaký speciální koníček. Chtěl bych samozřejmě třeba chodit hrát tenis a podobně, ale k tomu se dostanu jenom v létě. V zimě na to nemám úplně energii. I když možná jsem jenom líný, někteří z kabiny to zvládají i teď. (smích) Sem tam jdeme ale na procházku, občas si jdu zaběhat a zasportuju takhle,“ uzavírá.