Na ledě mají hokejisté jasně dané úkoly - snaží se ze všech sil, aby vsítili co nejvíc branek a vybojovali triumf. Občas však musejí svádět těžké mače i mimo hrací plochu. Ani sportovcům se totiž nevyhýbají zranění a nemoci, která mohou ovlivnit jejich kariéru. Někteří proplouvají sezonami bez větších zdravotních potíží, jiným by naopak k výčtu všech patálií nestačily ani prsty na obou rukách. Strašák zranění obchází i slávistickou kabinu. Hráči jako Růžička, Tejral nebo Jankovský by o tom mohli vyprávět.

„Takových pět šest zásadních zranění určitě bylo. Možná i víc. Loni jsem měl mononukleózu, na konci letošní sezony otřes mozku. Pak takové ty klasiky - naražená páteř a tak,“ vyjmenovává útočník Petr Tejral. „Nikdy jsem naštěstí neměl nic zlomeného,“ dodává vzápětí a kompletuje svůj osobní výčet zranění, která ho zbrzdila v budování hokejové kariéry.

Nejhorší stopku mu dle jeho slov vystavila mononukleóza, jež sebrala hodně psychických i fyzických sil. „Mononukleóza byla nejhorší, navíc na delší dobu. Cítil jsem se zdravý, ale nemohl jsem trénovat ani dělat nic jiného. Bylo to otravné. Navíc jsem kvůli dietě zhubl asi deset kilo,“ vypráví mladý forvard.

Při duelu play-off v Českých Budějovicích navíc přibyl i otřes mozku. Ani ten však neohrozil Tejralovo smýšlení. I když by mohl mít po špatných zkušenostech v ostrých zápasech určité zábrany, snaží se je odbourávat. „Je jasné, že na sebe chci být určitým způsobem opatrný. Ale nebudu si říkat – teď tam nejdu, protože mě někdo srazí. Občas přijde slabší chvilka, ale snažím se to odbourávat a nemít žádný blok,“ říká.

"Zlaté" zlomeniny. Otřes mozku je hrůza, říká Růžička

Se zraněními je na tom hodně obdobně také další člen sešívané letky, obránce Antonín Růžička. Většinu z nich si způsobil na hokeji, jenom jedno při jiném sportu. A stejně jako u Tejrala zahrnuje jeho seznam pestrou škálu zdravotních problémů. „Zlomený prst, zlomený kotník, zlomená lýtková kost, zlomená kůstka na noze, dvakrát otřes mozku. Víceméně všechno bylo z hokeje. Jen kotník jsem si zlomil při jízdě na koloběžce,“ vypočítává červenobílá dvanáctka.

A následně se zmiňuje i o tom, které z nich nadělalo největší neplechu. „Nejhorší byl otřes mozku. Člověk nemůže nic dělat, musí ležet. Nemůže si číst, koukat na televizi, nemůže nic a není soběstačný. Návrat byl navíc hodně těžký, protože třeba další měsíc i déle to člověk cítí. Bolí ho hlava, musí se šetřit, není to ono. I ta rekonvalescence trvá, musí se pomalu. Do hlavy nikdo nevidí,“ uvažuje.

Slávistický odchovanec také prozrazuje, že pro něj osobně byly zlomeniny oproti otřesu mozku „zlaté“. „Zlomeniny byly vždycky v pohodě. Je to jen kost, která sroste a člověk zhruba ví, na jak dlouho to je. U otřesu mozku jsem se bál, aby se mi to nějak nevrátilo. Byl jsem opatrnější, i když do zápasu jsem šel vždycky naplno. Člověk to ale cítil a myslel na to. Teď už je to dobré,“ říká spokojeně. ¨

Největší smolař? Jednoznačně Jankovský

Pokud by se však na Slavii uděloval titul „ocelový muž“, museli by se Tejral i Růžička sklonit před jiným spoluhráčem. Zřejmě nejvíc zranění totiž prodělal Václav Jankovský. Pětadvacetiletý snajpr musel překonat řadu různorodých zdravotních patálií všeho druhu. „Zlomená ruka. Natržená třísla, zlomený kotník. Vyhozená klíční kost. Dvakrát otřes mozku, problémy se zády, natržený břišní sval, natažený i natržený postranní vaz v koleni…A nejspíš to asi není všechno, na ty další si teď nevzpomenu,“ nahání svým výčtem obyčejnému smrtelníkovi tak trochu hrůzu.

Ze všech zranění, za která by se nemusel stydět ani kdejaký válečný veterán, pro něj byly nejhorší potíže s klíční kostí. „Největší bolest byla klíční kost. Stalo se mi to při zápase s Kladnem ještě v juniorce. Proti mně stál stokilový Rusák, takový valibuk. A byla z toho srážka na červené čáře. Chyba byla, že jsem ten souboj ustál,“ vzpomíná hráč s třiasedmdesátkou na dresu.

A otevřeně přiznává, že bezprostředně po návratu na led vždycky musel krotit strach. „Chvíli to trvalo, než jsem se dostal zpět do rytmu. Bál jsem se do toho šlápnout, abych si zranění neobnovil. Návraty nejsou lehké, ale vždycky se to dá nějak zvládnout,“ uzavírá sešívaný forvard.